Emma

Emmu jsem poznala téměř před rokem, v noci 24. července. Tedy lépe řečeno – nejdřív ona poznala mě. Já jsem o ní ještě nic nevěděla a neznala ji. Vtrhla do mého života a celý ho obrátila naruby. Když jsem se dozvěděla, že prozatím zůstane součástí mého života, tak to byl pro mě celkem šok. Zatím ji ještě pořád moc neznám, vlastně ji teprve poznávám a zkouším, co si k ní mohu dovolit. Kecám, nezkouším. Zatím ne, zatím mám strach...

   Tehdy v noci jsem dostala svůj první kolaps v životě. Nad ránem, právě svítalo,  jsem se vzbudila v nemocnici a zprvu si myslela, že se mi to zdá a celkem poklidně znovu usnula. Když jsem se probudila podruhé, venku už bylo světlo a já jsem viděla, že jsem OPRAVDU v nemocnici. Nebyl to pěkný pocit vzhledem k tomu, že jsem vůbec netušila, co se stalo. Protože můj kolaps nebyl úplně typický, chvíli se zdálo, že za něj může to, že jsem kardiologický pacient, příšerná vedra která zrovna panovala, dlouhá cest z dovolené a celkové vyčerpání. Tak mi to alespoň vysvětlovala ošetřující lékařka. „Ale já jsem po DOVOLENÉ,“ namítala jsem. No, zkrátím to. Po pár dnech a po dalším vyšetření jsem se seznámila s Emmou.

   V době našeho seznámení jsem zrovna četla knihu Fausta Brizziho  „Sto dnů štěstí“. Je to kniha plná laskavého, ale smutného humoru (když si člověk uvědomí všechny souvislosti), kde si hlavní hrdina pojmenoval své vážné onemocnění Fritz. To aby se s tím dokázal lépe vyrovnat. Mě to napadlo teprve, až jsem Emmu v mém životě poněkud strávila. Snad mi to také pomůže lépe se s ní poznat. Tak začal můj život s Emmou. Dovolte, abych vás seznámila, moje "Emma" je epilepsie.