Neděle je báječný den. Obzvlášť
mám velmi ráda nedělní rána. A to včerejší se fakt vydařilo.
Jsem „skřivan“, vstávám i o
víkendu nejpozději v půl sedmé, takže před sedmou jsem už byla
na cestě k Moravě která nám teče kousek za sídlištěm. Se psem
(jsem byla na cestě). Sluníčko od rána pecnilo, lidí jsem
potkala poskrovnu a náš pes na mě nekladl žádné nároky. Kromě
občasné kontroly jestli zase nežere něco, co nemá. Na takové
procházce si člověk docela vyčistí hlavu. Byla jsem unesena
zářivě modrou oblohou, moje pozornost byla přitahována ptáky
kteří létali kolem, vlčími máky a čekankami u cesty. Vzduch voněl létem a u Slepého
ramene už seděl rybář s „nahozenou“ udicí.
Jaký krásný den!
Kromě toho, že jsem „skřivan“,
jsem také milovník vody a pohled na řeku, která líně teče (v
případě naší Moravy skoro stojí), moji mysl naplňuje klidem.
Na hrázi u jezu řeky jsou pod
vysokými topoly umístěny dřevěné lavičky, na kterých může
kolem jdoucí spočinout, vypnout hlavu a hledět „do blba“. S
čímž fakt nemám problém, mohla bych na břehu sedět i hodiny.
Na rozdíl od mého nejlepšího přítele. Ten to vydrží maximálně
třicet minut.
Když už je hodně otravný, vydáme
se na cestu domů. Ptáci pořád létají kolem, vlčí máky a
čekanky jsou na svém místě a rybář zatím zjevně nic nechytil.
Neznám nic lepšího, než po takové
procházce přijít domů a dát si vydatnou snídani, což jsem
učinila. Byla jsem zrovna v nejlepším – rozpoložení i se
snídaní, když se vybatolil z ložnice pán tvorstva a se zívnutím
prohlásil: „Nesnáším neděli!“.
Komentáře
Okomentovat