„Pst, Hansi!“
Sykne na mě Konrád a neznatelně kývne hlavou k vratům hangáru.
Koutkem oka sleduji, jak si starý Hromada v té své prosklené
kukani balí věci. Odřenou termosku na kávu strká do stejně
odřené aktovky, přidá noviny a červené jablko které nesnědl.
„Hoši, končíme!“
zahuláká od vrat. „Pro dnešek máte padla!“ Pomalu zamíří
k vratům, ale pak se ještě jednou otočí. Jeho pomněnkově modré
oči přelétnou posledním pohledem celý hangár až se zastaví u
mě. Hromada zvedne varovně ukazováček pravé ruky: „A Hansi,
už žádné mrkání!“ Jeho hlas je přísný, ale v očích mu
poskakují veselé plamínky. „No nic, hoši. Dobrou noc, uvidíme
se zase zítra.“ Konečně zavřel vrata z venku!
Hangár oživne.
Všichni chlapci radostně vydechnou. Konečně padla! Mechanici
pouští z rukou nářadí které právě drží, piloti vylézají z
kokpitů a skáčou na zem. Dokonce
i naše „kancelářská myš“, desátník Gretzky, vstává od
stolu v rohu. Proseděl u něj celý den a cosi tam datloval na
psacím stroji, který pamatuje
Metuzaléma. Konrád narovná bolavá záda, políbí trub letadla a
prohlásí láskyplně:
„Do zítra tě, ty stará kraksno, nechci
vidět!“
Jako
každý večer, když máme padla, sesedneme se pod T dvojkou,
že jako trochu poklábosíme.
Ralf
a Uve vlastní malý gramofon a dvě plážová lehátka, ve kterých
se celý den poflakují. No jo, mechanici od Forda! Už nás ani
nevzrušuje jak je to možné. Holt elita! Nám ostatním celý den
dřevění záda a nohy a jim jenom ty jejich prdele. Alespoň tak to jednou
lakonicky zhodnotil Konrád. Ralf a Uve mají sice jenom jednu desku,
ale její poslech už tak nějak patří k těm našim večerním
rozpravám.
„Teda,
taky už by nám mohli obstarat nový hadry,“ vzteká se Holger a
utírá špinavé ruce do zelených vojenských kalhot. „Letectvo
má peněz dost!“ pokračuje. Holger je v hangáru číslo pět
nováček. Ještě netuší jak to tady chodí, ale už si stačil
všimnout, že naproti je fungl nový hangár.
Což
o to, ten těm parchantům na druhé straně závidíme všichni.
Hangár ještě svítí novotou a na protilehlých stranách
opláštění má dlouhé řady oken, která osvětlují pracovní
plochu uvnitř.
To
ten náš hangár je tmavá díra, ve které se musí celý den
svítit! „Jo,“ nedá se zastavit Holger, „a to víte, že místo
Gretzkeho tam mají sexy radistku? Prý má hezčí zadek než
tadyhle Gretzky!“ Ten začne prskat zatím co se ostatní škodolibě
smějí. „Jenom se nevztekej!“ zpražím ho. „Ty si myslíš,
že když máš fešácký hadry a dvě frčky, že jsi něco lepšího
než my?!“ Gretzky ještě něco zamumlá, ale pak si sedá k nám
a po chvíli už se řehtá s námi.
„Hangár
mají lepší,“ ozvu se po chvíli. „I pracovní podmínky, ale
my zase máme Hromadu! S tím je alespoň sranda.“ „To Ševčík
prý s nimi nepromluví jak je den dlouhý. Ten jenom čte noviny a
kontroluje je,“ přidá se Uve.
Starý Hromada se na
odchodu, zastaví ve vrátnici. Nakonec, nikam nespěchá, bydlí sám
a společnost mu dělá jenom starý radiopřijímač. Noční vrátný ho
radostně vítá: „Tak Pepíčku, jak se máš? Co je nového v
hangáru číslo pět?“ ptá se, zatím co staví vodu na kafe.
„Ale, ani se neptej!“ mávne rukou Hromada. „Víš co dnes
provedl ten syčák Hans? Už zase mrkal na návštěvníky,“
zafuní. „Mrknul ti na takovýho malýho kluka, co byl na prohlídce
s maminkou!“ pokračuje. “Ten malý vyletěl z hangáru jako
raketa a celou cestu hulákal, že na něho ten jeden "exponát" mrknul!
Já z toho Hanse jednou dostanu infarkt, vždyť takhle k nám do
muzea nebude chodit nikdo!“ řekne s povzdechem a jeho pohled mimoděk zaletí ke vstupní bráně do areálu, na které se i v nastávajícím šeru
leskne velká plechová cedule „Letecké muzeum Praha - Kbely“.
--------------------------------------------
K napsání této mini
povídky mě inspirovala březnová návštěva Vojenského leteckého
muzea – jeho instalace v Praze Kbelích. Tedy, původně jsme jeli
do Prahy na výstavu Titanic, ale o tom možná někdy jindy.
V hangárech muzea je
kromě letadel a různých strojů a nářadí instalováno také
množství figurín vojáků, techniků a důstojníků (také jedna
žena – radistka) ve vojenském, či pracovním oblečení.
Umístěny jsou u strojů, jeden se opírá o jízdní kolo, dva
vojáci sedí pod křídlem letadla v křesílkách a mají před
sebou starý gramofon. Tak nějak mi jich všech bylo líto a proto
je moje fantazie nechala ožít. Pracovníku muzea, který hlídá
hangár č. 5 se omlouvám. Hromada se určitě nejmenuje a starý
také není. Dokonce je velmi ochotný odpovídat na všetečné
otázky návštěvníků. Pokud některý šťoural pozná, že v
hangáru číslo pět nejsou všichni mnou zmiňovaní hoši,
bude mít pravdu:). Jo, a letadlo s označením T2 asi také
neexistuje:).
Komentáře
Okomentovat