Tak k nám zavítalo Kočovné divadlo. Nyní my školou nepovinní, kteří už máme děti "na vlastních nohou" víme - aha, je konec školního roku. Protože divadlo přijíždí pravidelně 30. června.
Členové souboru rozbijí hlavní stan - mobilní pódium na náměstí před radnicí, které je zaplněno malými i velkými diváky. A protože je současně také pod okny naší kanceláře, máme já a moji kolegové narušenu pracovní morálku. Pořád totiž pokukujeme z okna.
Letošní konec školního roku ve mně vyvolal staré vzpomínky. Jako dítě školou povinné jsem nenáviděla prázdniny. Ne, že bych tak milovala školu, ale začátek prázdnin znamenal odjezd na letní tábor. Moje matka tehdy pracovala na Domě dětí a mládeže (Domě pionýrů), který letní tábory pořádal a kterých se ona musela pracovně účastnit. Mě a moji mladší sestru vozila sebou, neboť nás neměla "kam dát".
Může se zdát, že není nic lepšího než být dva měsíce na táboře. Fakt to bylo báječné! Protože naše máma byla vlastně v práci, začlenila nás do oddílu a my jsme měly dva měsíce táborový režim dne. Budíček! Rozcvička! Snídaně! Polední klid! Večeře! Večerkáááá! Táborníci přijížděli a odjížděli a my jsme zůstávaly.
Věřím, že většina dětí se na letní tábor těší a užijí si to tam. Ale mít tábor dva měsíce? To bylo peklo. Záviděla jsem ostatním dětem prázdniny u babičky, že můžou spát do kdy chtějí, jít do kina, na koupaliště, lítat venku s kamarády...
Dnes už mám prázdniny moc ráda. Proto když přijede Kočovné divadlo vím - aha, bude dovolená!
Můžu spát jak dlouho chci, jet na výlet, jít k vodě a číst a číst a číst.... Jo, a na dovolenou pod stan zásadně nejezdím!
Členové souboru rozbijí hlavní stan - mobilní pódium na náměstí před radnicí, které je zaplněno malými i velkými diváky. A protože je současně také pod okny naší kanceláře, máme já a moji kolegové narušenu pracovní morálku. Pořád totiž pokukujeme z okna.
Letošní konec školního roku ve mně vyvolal staré vzpomínky. Jako dítě školou povinné jsem nenáviděla prázdniny. Ne, že bych tak milovala školu, ale začátek prázdnin znamenal odjezd na letní tábor. Moje matka tehdy pracovala na Domě dětí a mládeže (Domě pionýrů), který letní tábory pořádal a kterých se ona musela pracovně účastnit. Mě a moji mladší sestru vozila sebou, neboť nás neměla "kam dát".
Může se zdát, že není nic lepšího než být dva měsíce na táboře. Fakt to bylo báječné! Protože naše máma byla vlastně v práci, začlenila nás do oddílu a my jsme měly dva měsíce táborový režim dne. Budíček! Rozcvička! Snídaně! Polední klid! Večeře! Večerkáááá! Táborníci přijížděli a odjížděli a my jsme zůstávaly.
Věřím, že většina dětí se na letní tábor těší a užijí si to tam. Ale mít tábor dva měsíce? To bylo peklo. Záviděla jsem ostatním dětem prázdniny u babičky, že můžou spát do kdy chtějí, jít do kina, na koupaliště, lítat venku s kamarády...
Dnes už mám prázdniny moc ráda. Proto když přijede Kočovné divadlo vím - aha, bude dovolená!
Můžu spát jak dlouho chci, jet na výlet, jít k vodě a číst a číst a číst.... Jo, a na dovolenou pod stan zásadně nejezdím!
Komentáře
Okomentovat