Minulost je mrtvá,
žijeme tady a teď...
Koupila jsem si knihu s
tímto názvem (od Vladimíra Kafky). Zatím jsem ji nečetla, ale
ten název přesně vystihuje stav, ve kterém se nyní nacházím.
Situace o které jsem
psala minule, mě nakopla - paradoxně - úplně jiným směrem, než
kam jsem před tím směřovala. Teprve nyní jsem se s Emmou v mém
životě definitivně smířila. Celý ten rok jsem žila v nějakém
vzduchoprázdnu. Nevím, co jsem si myslela (asi jsem ani nemyslela),
ale upnula jsem se na jedinou věc - přežít nějak těch 12 měsíců
bez záchvatu, abych mohla zase řídit. A teprve po tomto posledním
duševním otřesu jsem si uvědomila, nebo spíš jsem došla k
tomu, že (ať už je v silničním zákoně cokoliv) s Emmou za
volant prostě nepatříme. To uvědomění si nebo poznání, nebo
co, je nesmírně osvobozující. Ještě nevím jak to půjde
dohromady s mojí prací, protože ta bez auta dlouhodobě dělat
nejde, - to budu muset ještě nějak promyslet a vyřešit.
Asi to muselo se mnou
takto zatřást, abych začala zase myslet, abych se přestala
litovat a šla dál - a dopředu. Minule, jsem úplně ztratila chuť
pokračovat o tom jak to bylo s Emmou od začátku, ale nyní se k
tomu po chvilkách zase vrátím. Asi...
© Tereza Ivičičová
Komentáře
Okomentovat