Emma - část 6.

V podstatě okamžitě po stanovení diagnózy mi byl nasazen lék Lamictal. Po přečtení příbalového letáku, hlavně odstavce s uvedením vedlejších příznaků, mi naskočila husí kůže. Všechny, opravdu všechny jsem si myslela, že mám. Trvalo dlouho než jsme si s Lamictalem na sebe zvykli, dal mi z kraje léčení opravdu zabrat. V italštině je pro slovo shodně, nebo v souladu výstižný název „in accordo“ (dalo by se doslova přeložit – být „v akordu“ = souznít). Emma a Lamictal si naštěstí byli sympatičtí a "souznili" spolu okamžitě a výsledkem je téměř 16 měsíců bez záchvatu.

Z vedlejších příznaků Lamictalu se u mě projevoval především problém s rovnováhou. Hlavně po ránu jsem si připadala jako opilý námořník. Musela jsem se velmi soustředit abych nešňůrovala po chodníku zleva doprava a obráceně. Stejný problém byl s obouváním bot, protože stoj na jedné noze byl pro mě prakticky nemožný. Dále časté točení hlavy a obrovská únava. Protože, jak už jsem zmiňovala dříve, jsem si pečlivě problematiku epilepsie nastudovala, bála jsem se úplně všeho. Všeho, co by mohlo potencionálně vyvolat další záchvat. Dívat se na filmy, kde se rychle střídaly barvy, pracovat na počítači, později i číst v autobuse, ale především – chodit ven.

Několik týdnů po tom prvním záchvatu jsem totálně odmítala sama vycházet z domu. K tomu jsem měla obrovské deprese a frustraci z toho, že jsem najednou na někom závislá. Od čtrnácti let jsem se o sebe musela více méně starat sama. Byla jsem hodně samostatná, protože můj muž pracovával turnusově a já jsem v době jeho nepřítomnosti musela zvládat a řešit všechno kolem, včetně své práce, dětí, chodu domácnosti a péče o naše prarodiče. A teď, najednou.... měla jsem pocit, že jsem zbytečná a nepotřebná.

Hodně lidí mi v té době pomáhalo. Členové rodiny, kolegové v práci, přátelé, dokonce i někteří z mých klientů. Ale víte, může vám kdokoliv cokoliv říkat, udělat pro vás první poslední - nakonec jste na všechno sami. Nikdy jsem se necítila tak sama, jako když mi tolik lidí pomáhalo.