Jako vánoční dárek. Prý, aby na mě
dával pozor. Stojí na mém pracovním stole a koukáme na
sebe. Je to vlastně Andělka, protože má
dívčí tvář a dlouhé vlasy. V dlaních drží srdce – a to je
to hlavní. To je to, proč mě okamžitě ta drobná soška chytla
za srdce.
S paní P., která mi anděla darovala, jsem se seznámila
před třemi lety v Centru kardiovaskulární a transplantační
chirurgie v Brně, kde jsme obě podstoupily operaci srdce –
náhradu chlopně. (Já od té doby slyším tiché cinkání, které
mi připomíná, že to drobné mechanické okruží se dvěma
lopatkami, které v srdci mám, mi dalo druhou šanci.)
Celé ty tři
roky spolu chodíme, jednou za čas, do cukrárny na zákusek a na
"kafe" a probíráme, co je v našich životech nového. Paní P. mi
Andělku dávala ostýchavě a téměř omluvně. Jako, že je to
jenom taková drobnost. Není. Bude paní P. připomínat. Tu
drobnou, osmdesátiletou dámu, laskavou a naprosto nesobeckou. Kdykoliv zavolám, že jako je čas na
další schůzku, je můj telefon přijímán s radostí. Za ty tři
roky nikdy neměla špatnou náladu a i když se mi svěřovala s
těžkými chvílemi svého života, nikdy to nebylo se zatrpklostí.
Teď koukám na Andělku a přemýšlím
jak velkou roli srdce v našem životě hraje. Nemyslím teď roli
existenční. Myslím na emoce které prochází naším srdcem.
Na problémy a starosti, které mi
ležely na srdci. Jak mě vzal za srdce první dárek, který mé
dcery vlastnoručně vyrobily. Jak mě bolelo srdce, když byly
nešťastné. Jak měla moje milovaná babička srdce na dlani. Jak
mě dojalo, když mi můj muž nabídl a daroval srdce své.... Myslím na lidi, kteří měli a mají dobré srdce. Bez
srdce to zkrátka v životě nejde!
Anděli, může srdce bolet ze štěstí
a z radosti? Ano, vím, že může...
Komentáře
Okomentovat