Chtěla bych se ještě krátce
vrátit k předchozímu příspěvku.
Dříve jsem se považovala za
konstruktivní pesimistku. Ovšem "tváří tvář" Emmě v
mém životě, a všemu co to znamenalo, se téměř okamžitě
vytratila konstrukce a zůstal jen pesimismus. Následovaný
frustrací, jíž na záda dýchala deprese. Knihy, které jsem
minule zmiňovala mi dokázaly připomenout (jak jsem na to mohla
zapomenout!) duchovní stránku každého problému. Díky nim jsem
si uvědomila, jak snadno jsem se nechala převálcovat. Za jak
špatný konec jsem to od počátku vzala. Od knih byl jen krůček k
poslechu.
Mám to štěstí, že při práci mohu poslouchat hudbu
nebo mluvené slovo. Začala jsem poslouchat různé rozhovory a
besedy. Internet je nevyčerpatelná studnice toho všeho. Začala
jsem s pořady „Duše K“, do kterých si Jaroslav Dušek zve
různé, ale vždy zajímavé, hosty – například již zmiňovaného
MUDr. Hnízdila nebo Vladimíra Kavku. Také jsem se nedávno na FB
přidala ke skupině „Život s epilepsií“ a to nejen z důvodu
výměny informací a zkušeností. Chtěla jsem se také seznámit s
jinými lidmi, kterým do života epilepsie zasahuje – buď jako
jejich vlastní onemocnění, nebo že oni sami o epileptika pečují,
nebo je to jejich příbuzný, známý, kamarád...
Věřte, že není lepší způsob
jak se okamžitě přestat litovat. Ty příběhy a zkušenosti,
které stojí za každým jednotlivým člověkem ve skupině, mě
nepřestávají dojímat. Obdivuji všechny rodiče (hlavně maminky)
které se starají o své děti s epilepsií. Obdivuji všechny ženy
s epilepsií, které touží stát se maminkami nebo jimi už jsou. A
pochopila jsem, jak moc se asi bojí moji blízcí o mě.
Je to jistě díky různým faktorům,
ale ty výše uvedené mají lví podíl na tom, že začíná mít
opět navrch konstrukce.
A 26.3.2017 jsem poprvé oslavila Purple Day, heč!:)
Komentáře
Okomentovat