Dvakrát oprýskaný lak

Dostala jsem možnost napsat příspěvek do Newsletteru Společnosti "E" a nesmírně si toho vážím. Dlouho jsem přemýšlela o čem by to mělo být. Mám vůbec co říct? Bude to někoho zajímat? Aby to nebylo moc dlouhé, krátké, trapné, nudné.... Aby to bylo k věci... Hm.

Nedávno jsem oslavila "významné životní jubileum" což můj věkem starší (!), německý bratránek lakonicky okomentoval: "Tak vítej v klubu! Hele, nic si z toho nedělej, tady se říká, že máš teprve dvakrát oprýskaný lak!" Takže by to možná mohlo být o bilancování. Protože jsou to také, mimo jiné, dva roky, co mi byla diagnostikována epilepsie.

Všem nám, pacientům s epilepsií nebo lidem, kteří o epileptika pečují, epilepsie něco vzala. Jednomu víc, druhému míň. O tom nechci psát, to všichni důvěrně známe. Já bych se chtěla spíš zmínit o tom, co mně osobně epilepsie naopak dala.

A dala mi hlavně čas. Čas na sebe. Díky režimovým opatřením, (i tomu, že jsem navíc kardiak s umělou chlopní), jsem musela celkově zvolnit tempo. Už nemůžu pracovat deset hodin denně, sedm dnů v týdnu. Mám kratší pracovní úvazek a pracuji více z domova (Bože, děkuji za wifi připojení!). A tak mám více času sama na sebe. Začala jsem si psát blog, založila si FB profil a Instagram. Přes FB jsem se přidala ke skupině Život s epilepsií, kde jsem poznala spoustu nových lidí a pohnutých osudů.

Epilepsie mi také umožnila (vzhledem k tomu, že jsem "bez papírů"), více se dívat kolem sebe. Najednou vidím věci, které jsem jako řidič neviděla. Vidím jak je ten svět krásný. Začala jsem malovat a fotit. Nemám pro tyto činnosti žádný zvláštní talent, ale ohromně mě to naplňuje a - paradoxně, uklidňuje. Epilepsie - alespoň já mám ten dojem, je hlavně o klidu a psychické pohodě.

K vůli EPI (odbourávání stresu) zkouším nové věci. Momentálně jsem propadla cvičení Čchi-kung a meditaci.

Minulý týden jsme byli na dovolené u moře. Epilepsie mi sice vzala plavání, ale miluji jen tak jít pískem po pláži, na hraně přílivu, kotníky ve vodě..... Miluji východy a západy slunce.... Miluji moře, jeho vůni, sbírání mušlí..... Ten minulý týden jsem si najednou s údivem uvědomila, jak dobře se cítím. Jak obrovský posun jsem za ty dva roky udělala. Nepřestávám být vděčná za to, že léčba na mě zabírá, že nemám záchvaty. Jsem vděčná za každý den, kdy je mi dobře. V dny, kdy mi dobře není, zalézám bez výčitek do postele a odpočívám.

A tak přesto, že už mám dvakrát oprýskaný lak, se cítím tak nějak....jak (?), že by nově nalakovaná?

(uveřejněno v Newsletteru Společnosti E - 10.8.2017)