A taky říkávala moje babička:
„Nechval den před večerem!“ Prostě, někdy je líp a někdy
zase hůř. Všechno je relativní. Před dvěma lety, kdy mi bylo
odebráno řidičské oprávnění, se mi hodně zkomplikoval můj
pracovní život. Od té doby s ním bojuju jak se dá - někdy má
navrch práce, někdy já, ale nedávno jsem zjistila, že opravdu
může být ještě hůř.
Každý se někdy setká s minimální
dávkou empatie v kombinaci s maximální dávkou arogance a egoismu,
ale mě zaskočil zejména fakt, že to bylo u člověka, mně osobně
hodně blízkého, kterého znám mnoho let a do kterého bych to
neřekla. Takové kopnutí do břicha. A nic nepomáhalo, protože to
bylo na duši. A čučelo to tam, a nechtělo to povolit, nechtělo
to ven.
Nachodila jsem sto podzimních kilometrů a alespoň nafotila
pár fotek – to byl tak jediný výsledek.
V jeden moment už se
na to nemohl dívat můj muž a zavelel k odjezdu.
A byl to jeden z nejkrásnějších „prodloužených víkendů“, především díky
přátelskému ovzduší, milému setkání s příbuznými a
paradoxně také díky velmi dlouhé cestě, která se – vzhledem k
pěknému počasí a přicházejícímu podzimu – najednou zdála kratší
než ve skutečnosti je. A tak to nakonec všechno povolilo. Znovu
jsem si ověřila, že ve všem co konáme, nebo ve všem, čeho
chceme dosáhnout je důležitá právě ta cesta. A cesta je cíl....
Další fotky taky na Instagramu:)!
Komentáře
Okomentovat