Macecha

(Slova, která nemám ráda.)

Každé malé dítě se, dříve či později, setká s pohádkami. A tam je neúprosná statistika – co macecha, to zákeřná, hnusná mrcha. Popelka má jednu, Maruška z Pohádky o dvanácti měsíčkách taky, o Petrovi, z pohádky S čerty nejsou žerty, ani nemluvě... Život však – v tomto případě naštěstí, není pohádka. Znám několik žen, co byly, nebo jsou, někomu nevlastními matkami a jsou to ženy laskavé, obětavé a z celého srdce milující. Já bych se chtěla zmínit alespoň o jedné z nich.

Když se můj dědeček po druhé oženil, byla už moje maminka vdaná, měla dvě děti a já jsem už dávno nebyla batole. Maminka dostala „nevlastní matku“ a my se sestrou nevlastní babičku. A protože to nebyla žádná MACECHA!, moje maminka jí láskyplně říkala „Maceška“.

Byla jsem Tvoje první vnouče, vyvdala jsi mě a ... přijala s otevřenou náručí. Jenomže Ty jsi na rozdíl od mojí vlastní babičky (z druhé strany) byla úplně jiná! Byla jsi mladá, moderní, s velkým smyslem pro humor a já jsem tebou byla na první pohled uchvácená. Tak jsme uzavřely soukromou dohodu a dlouhá léta jsem Ti babičko neříkala. Až o něco později jsem zjistila, že máš i další – pro dítě - velmi přitažlivou věc a to byla chata v rekreační oblasti Radějov. Tam jste nás s dědečkem vozili postupně všechny, všechna svá vnoučata – vlastní i nevlastní.

Dodnes na tu doba ráda vzpomínám! Byla to nejkrásnější doba mého dětství! Nikdy jsi mě do ničeho nenutila a na chatě jsem měla naprostou volnost. Vzpomínám, jak jsme chodili na procházky, na houby, koupali se ve starém koupališti a později na Lučině. Topili jsme dřevem v kamnech a v krbu. Chodívali pro vodu do studánky v lese nad chatou. Hrávali karty a Člověče nezlob se. Po večerech si u petrolejky zpívali. Na chatě jsem se naučila sekat dříví, v zimě lyžovat a v létě rozdělávat oheň, na kterém jsme si opékali buřty. Navštěvovali jsme sousedy a povídali si. Vzpomínám na své oblíbené místo na dřevěných schodech za komínem, kde jsem sedávala s knížkou Liška Bystrouška a s chlebem se salámem. (Nikdy jsi mi nezakazovala číst si u jídla, což moji maminku, knihovnici, vytáčelo). Radějov byl prostě můj dětský ráj! A nebyl by bez Tebe a bez dědečka.

Vzpomínám, jak jsem Tě dojala k slzám když jsi slavila sedmdesáté narozeniny. Řekla jsem Ti, že teď už Ti můžu říkat babičko, že už na to máš ten správný věk. A mě zase dojalo k slzám, když jsi odešla.

Jsem ráda, že jsem Ti stihla říct, jak moc jsi pro mě znamenala a jak moc jsem Tě měla ráda. V této chvíli je mi útěchou, že jsi odešla za dědečkem, po kterém, vím, se Ti velmi, zvláště ty poslední roky, stýskalo. S ohledem na jeho zničující smysl pro humor si dokážu představit, že Tě přivítal slovy – No, že Ti to trvalo Zdeno!