Období vánočních svátků se, krom
jiného, nese také v duchu návštěv. Je normální, že se vás
příbuzní, známí či kamarádi ptají jak se máte, jak se vám
daří. A tady začaly ty otázky typu: „...a proč ti pořád
zvyšují dávky když nemáš záchvaty?“ No jo, správná
otázka, proč vlastně? Moje lékařka na tuto otázku odpověděla:
„...abych vás vyléčila.“ Ten, kdo trpí epilepsií se
už nejspíš setkal s informací, že epilepsie se vyléčit nedá
(kromě některých jejích forem u dětí) a že antiepileptika pouze pomáhají
zmírňovat či odstraňovat záchvaty.
Na začátku letošního roku jsem byla na
„garanční prohlídce“ na kardiologii v Brně, (kde mi před
pěti lety vyměnili srdeční chlopeň) a při řeči došlo taky na
mé soužití s Emmou. Na popud paní doktorky jsem rovnou z
kardiologie zamířila na 1. Neurologickou kliniku, která se nachází
ve stejném areálu a objednala se na vyšetření přímo neurologem
epileptologem. Musím přiznat, že jsem o tomto kroku uvažovala už
delší dobu, ale jsem ten typ člověka, pro kterého je jeho lékař
autoritou takřka nejvyšší a věří mu, nicméně jsem už
nějakou dobu pociťovala částečné narušení důvěry k mojí
lékařce. A asi jsem také prostě potřebovala trochu popostrčit.
Paní doktorka si vyžádala všechny dosavadní lékařské záznamy,
výsledky vyšetření apod. a po neurologickém
vyšetření při našem následujícím pohovoru konstatovala, že je přesvědčená,
že můj první a zatím (ťuk, ťuk) poslední kolaps nebyl
epileptický záchvat a že si dokonce myslí, že epilepsii vůbec
nemám. Napsala mi dobrozdání pro vrácení ŘP a postupně
začneme, samozřejmě za pečlivého monitorování, pomalinku
snižovat léky které beru.
A teď – je to bez diskuze DOBRÁ
ZPRÁVA!!! Jenom – co se vlastně stalo? Byla jsem téměř tři
roky léčena s něčím, co možná ani nemám? Paní doktorka v
Brně mi sdělila, že bylo v pořádku, že mi byla nasazena léčba,
ale dle jejího názoru se to vzhledem k neprůkaznosti mělo
„dovyšetřit“, že diagnóza epilepsie byla stanovena překotně.
Nechci se pouštět do teorií „co by, kdy by“ a jsem neskutečně
vděčná už jenom za tu naději! Za naději, že jsem možná
zdravá a že možná budu i úplně bez léků.
Jenom – co teď s Emmou? Téměř tři
roky se s ní vyrovnávám, bojuju s ní, píšu o ní a teď..... co
teď s tímto blogem? No, momentálně vím jistě alespoň něco.
1) Určitě budu pokračovat ve psaní
po celou dobu, co se mi budou snižovat léky. Dokud nebude úplně
jasné, jestli budu moci být bez nich.
2) Ta doba s Emmou byla (a je) pro mě
velmi těžká, ale naučila mě pokoře a přivedla mě
k hlubokému
poznání sebe sama. Změnil se mi pohled na svět a na to, co je v
životě opravdu důležité a na čem nezáleží. Naučila jsem se
znovu radovat z maličkostí, jak zvládat emoce, jak relaxovat, jak
si „vyčistit“ hlavu a duši. Doufám, že jsem na dobré
cestě....a cesta je cíl.
Rada na závěr: pokud se dozvíte
jakoukoliv vážnou diagnózu, nebuďte pitomí jako já a nechte si
říct názor NĚKOLIKA jiných lékařů, pokud možno specialistů
na danou chorobu!
A ještě něco!
Komentáře
Okomentovat