Každý z nás asi
někdy strach zažil. Strach nás provází od dětství, kdy se o
nás naše matky bály, později jsme se začali bát sami –
něčeho, někoho, později o něco nebo o někoho... Někdy jsou to
jen obavy a někdy opravdový, nefalšovaný strach. Strach je
přirozený a domnívám se, že to není něco za co bychom se měli
stydět. Ovšem pouze pokud svůj strach – a teď myslím strach „z
něčeho, nebo z někoho“ - překonáme, můžeme se posunout dál.
Vzpomínám si, že bylo několik situací, kdy jsem se moc bála a
nakonec jsem se divila proč vlastně.
Můj velký vzor,
Margaret, dostala od svého manžela před poslední chemoterapií
velmi originální podporu.
A přesně o tom to je. Musíme svůj strach překonávat. A pokud to nejde? Nechat si ho prožít. Věřím, že na jeho konci najdeme vnitřní klid. Protože však je strach velmi stresující pocit, musíme se ho naučit i kompenzovat. Mně se osvědčilo zkoušet nové věci, nebo věci které jsem léta nedělala. Soustředěnost na konkrétní (novou) věc pomůže odvést myšlenky, pomůže nemyslet na věci, které nás možná trápí.
Když mi paní doktorka vrátila ŘP tak jsem si řekla, že když nehrozí, že snad někoho zajedu, tak snad ani nehrozí, že se utopím a šla jsem si po X letech zaplavat na krytý bazén. Právě tam probíhala "Štafeta měst" a tak mě zrovna zapojili do družstva :). Celou dobu plavání mě hlídala trenérka místního plaveckého oddílu a dostala jsem dokonce diplom. Radovala jsem se jako malé dítě. Jako když mi bylo deset a dostala jsem svůj první diplom na letním táboře. Na tom bazénu jsem si s úžasem uvědomila jak nádherné jsou úplně jednoduché a běžné věci. Byl to nádherný pocit opět se ponořit do chladné průzračné vody. Do té doby jsem netušila, jak moc mi plavání chybělo! Takže nyní chodím plavat více méně pravidelně a trénuji na další ročník:).
Tak hele, vím, že čas nic moc, ale berte v úvahu,
že to bylo první plavání po X letech.
Další věc, kterou jsem vyzkoušela byly online brusle. Jako výrazně mladší jsem uměla poměrně slušně bruslit na ledě, tak jsem si řekla, že to nemůže být zas o tolik jiné. A není. Začala jsem na podzim a zatím tedy umím poměrně dobře jezdit rovně :). Ze začátku jsem měla trochu problémy s rovnováhou a vyrovnáváním těžiště. Když se to trochu srovnalo, začala zima. Letos už jsem byla na bruslích 2x a naštěstí jsem to málo, co jsem zatím zvládla nezapomněla. Takže teď se musím naučit zatáčet. Zatím jsem sebou flákla jen dvakrát a přežila to ve zdraví, dokonce jsem neměla ani modřinu. Mám samozřejmě přilbu a chrániče na zápěstí, lokty a kolena. V tomto případě je strach spíše ta pozitivní věc, protože trochu brzdí mé nadšení a jsem opatrnější. Dobrá, zatím umím jezdit jenom rovně, ale snaha udržet se na tom, nedává hlavě prostor pro nic jiného:) a to mi moc pomáhá.
A také ten pocit, že jsem překonala strach vlézt do bazénu a stoupnout si na brusle, hm, tak ten za to stojí!
Komentáře
Okomentovat